„Dlužíš mi čtyři sta osmdesát šest tisíc korun. A byla bych ráda, kdybychom se domluvily, jak mi je vrátíš.“
Tchyně tu částku vyslovila tak klidně, jako kdyby mi právě oznamovala cenu nového vysavače.
Položila na jídelní stůl tlustý modrý sešit, sundala si brýle a narovnala ubrus.
Já zůstala sedět s vidličkou v ruce.
Na talíři mi chladla svíčková, kterou jsem celé dopoledne připravovala.
„Prosím?“ zeptala jsem se.
„Slyšela jsi dobře, Lucie. Deset let jsem vám pomáhala. Deset let jsem platila věci, které jste si měli hradit sami. A teď nastal čas udělat pořádek.“
Můj manžel Petr se přestal napít vody.
„Mami, o čem to mluvíš?“
„O penězích, Petře. O čem jiném?“
Byla neděle, začátek října. Za okny našeho řadového domku na okraji Hradce Králové pršelo a na zahradě se ve větru ohýbaly větve mladé jabloně.
Našim dvěma dětem, devítileté Elišce a sedmiletému Matyášovi, jsme před chvílí dovolili odejít do pokojíčku.
Naštěstí.
Netušila jsem, že se obyčejný rodinný oběd promění v účetní uzávěrku mého manželství.
Tchyně Věra byla bývalá účetní. Celý život pracovala v dopravním podniku, nikdy neztratila jedinou účtenku a dokázala si přesně vzpomenout, kolik stála pračka, kterou koupila před patnácti lety.
Když jsme se s Petrem brali, věnovala nám dvacet tisíc korun.
Když se narodila Eliška, koupila kočárek.
A když jsme se stěhovali z malého pronajatého bytu do domku, zaplatila dětem nové postele.
Vždycky jsme jí poděkovali.
Nikdy neřekla, že jde o půjčku.
Až teď.
„Tady to všechno mám,“ oznámila a otevřela sešit.
Stránky byly popsané drobným, úhledným písmem.
Datum. Položka. Částka.
„Duben 2017, kočárek, osm tisíc devět set. Prosinec 2018, dětská postýlka, čtyři tisíce dvě stě. Březen 2020, oprava auta, šest tisíc pět set.“
„Mami,“ přerušil ji Petr, „to auto jsi nám nabídla zaplatit sama.“
„Protože jste na to neměli.“
„Ale nebyla to půjčka.“
Věra zavřela sešit.
„Všechno je to otázka slušnosti. Slušný člověk ví, kdy má vrátit, co dostal.“
Podívala se přímo na mě.
„A některým lidem to zjevně nikdo nevysvětlil.“
Pochopila jsem, komu ta poznámka patřila.
Jmenuji se Lucie, je mi šestatřicet let a pracuji jako laborantka v nemocnici.
S Petrem jsme spolu dvanáct let, z toho deset manželé.
Nikdy jsme nebyli bohatí. Petr opravuje průmyslové stroje a já pracuji na směny. Dům splácíme hypotékou, na dovolenou jezdíme většinou do jižních Čech a větší výdaje plánujeme dlouho dopředu.
Nikdy jsem však po tchyni nechtěla, aby nás živila.
Pomoc nabízela sama.
Někdy až příliš ochotně.
„Proč to řešíš právě dnes?“ zeptala jsem se.
Věra se napřímila.
„Protože minulý týden jsem slyšela, že chcete příští rok jet s dětmi k moři.“
„Ano. Šetříme na to.“
„Takže na dovolenou peníze máte, ale vrátit mi, co jsem do vás vložila, vás nenapadlo.“
Petr odsunul talíř.
„Mami, dovolenou platíme z vlastních úspor. A nebudeme teď dělat, že jsi nám deset let poskytovala úvěr.“
„Ty se jí samozřejmě zastaneš.“
„Zastávám se nás obou.“
Tchyně se nadechla, jako by se chystala k další dlouhé přednášce.
Ale Petr si vzal sešit.
„Dobře. Když už jsi to přinesla, tak se na to podíváme.“
Začal jednotlivé zápisy číst.
Prvních několik stránek obsahovalo výdaje, které jsme znali.
Pak přišly částky za školní pomůcky, narozeninové dorty, výlety s dětmi a dokonce i peníze za benzín, když k nám tchyně jezdila na návštěvu.
„Mami, ty nám účtuješ i cestu na Matyášovy narozeniny?“
„Benzín není zadarmo.“
Nevěděla jsem, jestli se mám smát, nebo brečet.
Petr otočil další stránku.
„Listopad 2021. Byt — osm tisíc čtyři sta.“
Na okamžik se zarazil.
„Jaký byt?“
Věra natáhla ruku.
„Dej mi ten sešit.“
Petr pokračoval.
„Prosinec 2021. Byt — osm tisíc čtyři sta. Leden 2022. Byt — osm tisíc čtyři sta.“
Podíval se na matku.
„Mami, co je tohle?“
„Nic důležitého. To tam nepatří.“
„Tak proč to máš zapsané mezi penězi, které po Lucii požaduješ?“
Věra se poprvé zatvářila nejistě.
„Asi jsem to špatně sečetla.“
„Čtyři roky jsi špatně zapisovala stejnou částku?“
Listoval dál.
U některých měsíců byla částka vyšší. U jiných nižší.
Vedle plateb se opakovalo označení „Jiráskova 18“.
Petr zvedl hlavu.
„To je adresa v Pardubicích.“
Věra zbledla.
„Petře, nech toho.“
„Čí byt tam platíš?“
Tchyně se postavila.
„To je moje soukromá záležitost.“
„Před pěti minutami jsi tvrdila, že jde o naše společné dluhy.“
„Řekla jsem ti, abys mi ten sešit vrátil!“
Vstala jsem a podala jí sklenici vody.
Nevzala si ji.
„Věro, jestli se ty částky netýkají nás, tak je prostě odečteme,“ řekla jsem klidně.
Podívala se na mě s něčím, co se podobalo strachu.
„Ty tomu nerozumíš.“
„Tak nám to vysvětli.“
Tchyně zavrtěla hlavou.
Petr se znovu podíval do sešitu.
Mezi stránkami byla zasunutá malá složená obálka.
Vytáhl ji.
Na přední straně stálo:
„Jiráskova 18, byt 7. Předat pouze osobně.“
Věra udělala krok k němu.
„Petře, prosím tě, neotvírej to.“
Ale obálka už byla pootevřená.
A z jejího okraje vykukovala fotografie malého chlapce.
Petr ji opatrně vytáhl.
Na snímku stál asi osmiletý kluk před vánočním stromkem.
Na zadní straně bylo napsáno:
„Pro babičku Věru. Děkuju, že na nás nezapomínáš. Adam.“
Petr se podíval na matku.
„Mami… kdo je Adam?“
Tchyně si pomalu sedla.
Ruce se jí třásly.
„Je někdo, o kom jsem vám nikdy nedokázala říct.“
🧾 Komu patřil tajemný byt a proč ho Věra tolik let platila? Pokračování příběhu je v prvním komentáři 👇
V kuchyni bylo slyšet jen tikání hodin.
Petr držel fotografii a čekal.
„Mami, máš ještě jedno vnouče?“ zeptal se nakonec.
Věra zavřela oči.
„Ne,“ zašeptala. „Není to tak, jak si myslíš.“
„Tak jak?“
Chvíli mlčela.
Potom se podívala na mě.
„Lucie, mohla bys prosím přinést trochu čaje?“
Poznala jsem, že se potřebuje nadechnout.
Postavila jsem konvici a vytáhla tři hrnky.
Když jsem se vrátila ke stolu, Věra už plakala.
Za deset let jsem ji viděla plakat jen dvakrát.
Poprvé na pohřbu jejího manžela.
Podruhé teď.
„Adam je syn jedné ženy, které pomáhám,“ začala.
„Jaké ženy?“ zeptal se Petr.
„Jmenuje se Renata.“
„A proč jí čtyři roky platíš byt?“
Věra dlouho hleděla na fotografii.
„Protože jsem kdysi udělala něco, co už nemůžu vzít zpátky.“
Petr se opřel o židli.
„Co jsi udělala?“
„Pamatuješ si na Hanu?“
Zamračil se.
„Hanu Královou? Tu, co s tebou pracovala?“
Tchyně přikývla.
Hanu jsem znala jen z vyprávění.
Před lety pracovala s Věrou v dopravním podniku. Byla prý její nejlepší kamarádkou.
Potom se pohádaly a přestaly spolu mluvit.
Nikdy jsem se nedozvěděla proč.
„Renata je Hanina dcera,“ pokračovala Věra.
„A Adam její vnuk.“
Petr položil fotografii na stůl.
„Dobře. Ale pořád nechápu, proč jim platíš nájem.“
Věra si otřela oči.
„Hana za mnou přišla před pěti lety. Byla vážně nemocná. Prosila mě o pomoc pro Renatu.“
„A tys souhlasila?“
„Nejdřív ne.“
Zvedla hlavu.
„A to je právě to, za co se stydím.“
Před téměř třiceti lety pracovaly Věra a Hana ve stejném oddělení.
Hana tehdy vychovávala sama dceru a často potřebovala odcházet dřív kvůli školce.
Věra byla její nadřízená.
Jednou přišla kontrola a zjistila nesrovnalosti ve výkazech pracovní doby.
Věra věděla, že některé záznamy upravovala sama, aby Hana nepřišla o část mzdy.
Když se však vedení začalo ptát, nechala Hanu nést odpovědnost.
„Myslela jsem, že ji jen napomenou,“ řekla tiše. „Ale dostala výpověď.“
Petr nevěřícně zavrtěl hlavou.
„A ty ses jí nezastala?“
„Ne.“
„Proč?“
„Bála jsem se, že přijdu o vedoucí místo. Měla jsem hypotéku, tebe na škole a nemocného manžela.“
Pokrčila rameny.
„Říkala jsem si, že to nějak zvládne.“
Hana se prý dlouho nemohlahnat stabilní zaměstnání. Nakonec začala pracovat v malé pekárně.
S Věrou už nepromluvila.
Po mnoha letech se znovu setkaly v nemocnici.
Hana měla onkologické onemocnění.
Její dcera Renata mezitím zůstala sama s malým Adamem a přišla o práci.
„Hana mě prosila, abych Renatě pomohla najít levnější bydlení,“ pokračovala Věra. „Nechtěla po mně peníze.“
„A tys jí začala platit nájem?“
„Ne hned.“
Tchyně se zadívala do hrnku.
„Nejdřív jsem jí pomohla s kaucí. Potom s jedním nájmem. Pak s dalším.“
„A čtyři roky v tom pokračuješ?“
Přikývla.
„Hana zemřela před třemi lety. Slíbila jsem jí, že Renatu s Adamem nenechám na ulici.“
Chvíli nikdo nemluvil.
Příběh mě zasáhl víc, než jsem čekala.
Ale jedna věc stále nedávala smysl.
„Věro,“ zeptala jsem se, „proč jsi ty platby započítala mezi naše výdaje?“
Tchyně se napřímila.
„Protože jsem chtěla vědět, kolik mě všechny ty roky stály.“
„Kdo?“
„Všichni, kterým jsem pomáhala.“
Petr se zamračil.
„Ale my jsme s Renatou neměli nic společného.“
„Já vím.“
„Tak proč jsi chtěla, aby Lucie vrátila skoro půl milionu?“
Věra se rozplakala znovu.
„Protože už ty peníze nemám.“
Nastalo další ticho.
Před dvěma měsíci jí skončil termínovaný vklad.
Velkou část úspor už spotřebovala na pomoc Renatě, opravy svého bytu a běžné životní výdaje.
Zbývalo jí méně, než si myslela.
A zároveň se dozvěděla, že bude potřebovat nákladnější zubní ošetření.
„Dostala jsem strach,“ přiznala.
„Tak jsi nám mohla říct, že potřebuješ pomoc,“ namítl Petr.
„Nechtěla jsem, abyste věděli, že jsem utratila tolik peněz.“
„A proto jsi obvinila Lucii?“
Věra sklopila hlavu.
„Myslela jsem, že když vám ukážu, kolik jsem za vás zaplatila, sami mi nabídnete nějaké peníze.“
Podívala se na mě.
„Jenže pak jsem se rozčílila. A řekla jsem věci, které jsem říkat neměla.“
Seděla jsem naproti ženě, která mě celé roky kritizovala za to, že příliš utrácím.
Která mi vyčítala dražší boty pro děti, narozeninové oslavy a víkendové výlety.
A přitom sama tajně platila byt jiné rodině.
Nevěděla jsem, co si o tom myslet.
„Proč jsi nám o Renatě nikdy neřekla?“ zeptala jsem se.
Věra si povzdechla.
„Protože byste se ptali, proč jí pomáhám. A já bych musela přiznat, co jsem kdysi udělala její matce.“
Petr se dlouho díval na stůl.
Pak vzal modrý sešit.
„Mami, tohle musíme rozdělit.“
„Co?“
„Dárky, které jsi nám dala, nejsou automaticky půjčky. A výdaje na cizí byt už vůbec nejsou naším dluhem.“
Věra přikývla.
„Já vím.“
„A jestli máš finanční problémy, můžeme si o nich normálně promluvit.“
„Nechci být nikomu na obtíž.“
Petr se smutně usmál.
„Tak proč jsi přišla s účtem na půl milionu?“
Tchyně se poprvé slabě zasmála.
„To byla opravdu hloupost.“
Večer odjela domů.
Sešit nechala u nás.
Nechtěla jsem ho ani vidět.
Petr ho položil do zásuvky v pracovně.
Myslela jsem, že tím celá záležitost skončila.
Ale o tři dny později mi přišla zpráva z neznámého čísla.
„Dobrý den, paní Novotná. Jmenuji se Renata Králová. Paní Věra mi řekla, že už o nás víte. Ráda bych vám něco vysvětlila.“
Nevěděla jsem, jestli mám odpovědět.
Nakonec jsem souhlasila se schůzkou.
Sešly jsme se v malé kavárně poblíž pardubického nádraží.
Renata byla drobná žena kolem čtyřicítky. Měla tmavé vlasy stažené do culíku a na sobě obyčejnou džínovou bundu.
Působila nervózně.
„Nechci, abyste si myslela, že jsem paní Věru využívala,“ začala.
„To si nemyslím.“
„Ona vám asi neřekla všechno.“
Zpozorněla jsem.
Renata otevřela kabelku a vyndala několik papírů.
Byly to výpisy z banky.
„Poslední rok jí nájem vracím.“
Podívala jsem se na ni překvapeně.
„Jak to myslíte?“
„Našla jsem si stálou práci. Dělám administrativu v logistické firmě. Adam už je větší a nemusím být tolik doma.“
Ukázala mi převody.
Každý měsíc posílala Věře několik tisíc korun.
„Chtěla jsem jí postupně vrátit všechno, co za nás zaplatila.“
„A ona to přijímala?“
Renata přikývla.
„Ano. Ale požádala mě, abych o tom nikomu neříkala.“
Zamračila jsem se.
„Proč?“
„Prý by se její syn zlobil, kdyby věděl, že přijímá peníze od samoživitelky.“
Seděla jsem tiše.
Najednou mi došlo, že Věřin sešit nemusí být ani úplný, ani přesný.
„Víte, kolik jí ještě dlužíte?“ zeptala jsem se.
Renata zavrtěla hlavou.
„Přesnou částku mi nikdy neřekla. A když jsem chtěla všechno sepsat, odmítla.“
Potom mi řekla něco, co změnilo můj pohled na celou věc.
„Moje máma Věře nikdy neodpustila to, co se stalo v práci. Ale před smrtí mi řekla, že lidé někdy potřebují dostat příležitost udělat něco správně, i když to nevymaže jejich staré chyby.“
Podívala se z okna.
„Paní Věra se o to opravdu snažila.“
Cestou domů jsem přemýšlela o zvláštní povaze mé tchyně.
Dokázala být tvrdá, panovačná a nespravedlivá.
Zároveň uměla roky pomáhat člověku, kterému kdysi ublížila.
A přesto znovu udělala chybu tím, že se pokusila přesunout vlastní finanční odpovědnost na mě.
Když jsem Petrovi ukázala výpisy, dlouho je studoval.
„Takže máma některé částky zapisovala jako výdaje, i když část peněz dostávala zpátky.“
„Přesně tak.“
„Proč?“
„Možná si vedla přehled špatně. Možná se bála přiznat, jak vypadá skutečný stav jejích úspor.“
Petr si povzdechl.
„Musíme s ní mluvit.“
Tentokrát jsme za Věrou přijeli my.
Seděla v kuchyni svého bytu a loupala jablka na štrúdl.
Když uviděla bankovní výpisy, přestala pracovat.
„Renata ti to ukázala?“
„Ano.“
„Neměla.“
„Věro, proč jsi do sešitu zapisovala nájem jako výdaj, když ti Renata část peněz vracela?“
Chvíli mlčela.
Pak otevřela šuplík a vytáhla druhý sešit.
Menší.
Zelený.
„Protože tohle je skutečný přehled,“ řekla.
Uvnitř byly zapsané nejen výdaje, ale také všechny příchozí platby.
Včetně peněz od Renaty.
A dalších položek, které nás překvapily.
„Co je tohle?“ zeptal se Petr.
„Úspory.“
„Proč máš zapsáno, že jsi každý měsíc odkládala tři tisíce korun?“
Věra se podívala na mě.
„Pro děti.“
„Pro jaké děti?“
„Pro Elišku a Matyáše.“
Zůstali jsme zaražení.
„Chtěla jsem jim jednou zaplatit řidičský průkaz. Nebo něco na studia.“
Petr si promnul obličej.
„Mami, ty si pravidelně odkládáš peníze pro naše děti, ale přišla jsi k nám požadovat skoro půl milionu?“
Věra zavřela oči.
„Bála jsem se, že na stáří nic nemám. Všechno jsem si spletla. Výdaje, dárky, úspory. Začala jsem mít pocit, že jsem všem dala příliš a sobě nenechala nic.“
Sedla jsem si naproti ní.
„Věro, proč jsi prostě neřekla, že máš strach?“
Dlouho neodpovídala.
Potom zašeptala:
„Protože celý život jsem byla ta, která všechno zvládne.“
V tu chvíli jsem pochopila, co se za jejím chováním skrývalo.
Nejen touha kontrolovat ostatní.
Ale také neschopnost přiznat slabost.
Když jí zemřel manžel, všechno vyřizovala sama.
Když měla finanční problémy, nikomu to neřekla.
A když začala mít strach, že jednou bude potřebovat pomoc, proměnila ten strach v obvinění.
To ovšem neznamenalo, že jsme měli její chování omluvit.
„Musíme si stanovit pravidla,“ řekl Petr.
Věra přikývla.
„Jaká?“
„Žádné další účty za dárky. Žádné vyčítání peněz před dětmi. A pokud potřebuješ pomoc, řekneš nám to přímo.“
„Dobře.“
„A také si spolu projdeme tvoje skutečné příjmy a výdaje. Ale jen pokud s tím budeš souhlasit.“
Věra chvíli přemýšlela.
„Souhlasím.“
Během následujících týdnů jsme jí pomohli udělat jednoduchý rozpočet.
Ukázalo se, že její situace není tak špatná, jak se obávala.
Měla pravidelný důchod, vlastní byt bez hypotéky a menší finanční rezervu.
Problém byl v tom, že už několik let neměla jasný přehled, kolik může bezpečně utrácet.
Dohodli jsme se také, že Renata nebude muset přijímat další finanční pomoc, pokud ji nepotřebuje, a že případné splácení bude její svobodné rozhodnutí.
Věra se nakonec rozhodla, že jí zbývající část pomoci ponechá jako dar.
Ne proto, aby si koupila odpuštění.
Ale protože sama uznala, že staré chyby se nedají jednoduše vyrovnat penězi.
Jednu neděli nás Renata s Adamem pozvali na oběd.
Nejdřív jsem váhala.
Ale Petr řekl, že by bylo dobré se poznat.
Jejich byt v Pardubicích byl malý, ale útulný.
Na okně stály muškáty. V obýváku byla knihovna a na stěně visely Adamovy kresby.
Renata připravila kuřecí vývar a domácí buchty.
Adam byl tichý chlapec, který měl rád vlaky a stavěl složité modely z lega.
S Matyášem si okamžitě porozuměli.
Eliška jim pomáhala stavět nádraží.
A Věra je pozorovala s výrazem, který jsem u ní nikdy předtím neviděla.
Byla klidná.
Nemusela nic organizovat.
Nikomu nic nevyčítala.
Jen seděla a dívala se na děti.
Když jsme odcházeli, Renata mě doprovodila ke dveřím.
„Děkuju, že jste přišli,“ řekla.
„My děkujeme za pozvání.“
Chvíli váhala.
„Víte, moje máma vždycky říkala, že člověka nepoznáte podle toho, co pokazí, ale podle toho, jestli má odvahu to napravit.“
Usmála jsem se.
„A co si myslíte o Věře?“
Renata se podívala zpátky do obýváku.
„Že se o to pořád učí.“
Uplynulo několik měsíců.
Život se vrátil do obvyklých kolejí.
Děti chodily do školy, Petr měl hodně práce a já střídala ranní a odpolední směny.
Věra už nepřicházela s účty za návštěvy.
Když dětem něco koupila, řekla jednoduše, že je to dárek.
A když jsme jí jednou nabídli, že zaplatíme opravu pračky, nejprve odmítla.
Pak si to rozmyslela.
„Vlastně bych byla ráda,“ přiznala. „Tenhle měsíc mám vyšší výdaje.“
Petr se usmál.
„Vidíš, mami? Tak jednoduché to je.“
Na jaře jsme slavili deset let od nastěhování do našeho domku.
Pozvali jsme několik přátel a nejbližší rodinu.
Věra přišla s velkým plechem koláčů.
A s malou krabicí.
„Tohle je pro vás,“ řekla.
Uvnitř byl nový sešit.
Měl tvrdé zelené desky.
Otevřela jsem ho.
Na první stránce stálo:
„Věci, za které jsem vděčná.“
Pod tím byly krátké zápisy.
„Petr mi opravil skříň.“
„Lucie mě odvezla k lékaři.“
„Eliška mi nakreslila obrázek.“
„Matyáš mi zavolal k narozeninám.“
„Renata mi upekla buchty.“
Listovala jsem dál.
Nebyla tam jediná částka.
Jen obyčejné okamžiky.
Věra se na mě nejistě podívala.
„Myslela jsem, že když si všechno zapisuju, budu mít nad životem větší kontrolu.“
Zavřela sešit.
„Ale nakonec jsem počítala jen to, co mě stálo peníze. A zapomněla jsem zapisovat to, co mi lidé dávají zadarmo.“
Petr ji objal.
Já chvíli váhala.
Potom jsem ji objala také.
Ne proto, že bych zapomněla na ten nepříjemný nedělní oběd.
Ale protože jsem viděla, že se skutečně snaží změnit.
Večer, když hosté odešli, uklízeli jsme s Petrem kuchyň.
Na stole ležel zelený sešit.
Vedle něj starý modrý, který nám Věra kdysi přinesla.
Petr ho vzal do ruky.
„Mám ho vyhodit?“
Zavrtěla jsem hlavou.
„Nech ho.“
„Proč?“
„Protože nám připomíná, jak snadno se může pomoc změnit ve výčitku.“
Položila jsem ruku na zelený sešit.
„A tenhle zase připomíná, že ne všechno, co má hodnotu, se dá spočítat.“
Petr se usmál.
„To zní skoro jako něco, co by řekla moje máma.“
Rozesmála jsem se.
„Možná se od ní přece jen něco učím.“
O týden později mi přišla zpráva od Věry.
„Lucie, děkuju za nedělní oběd. Bylo mi s vámi dobře. A prosím, nezapomeňte mi říct, kdy pojedete k moři. Ráda bych dětem koupila něco na cestu. Opravdu jako dárek.“
Četla jsem tu zprávu dvakrát.
Pak jsem odepsala:
„Děkujeme, Věro. Děti budou mít radost. Ale nic kupovat nemusíš. Největší radost budou mít, když se za námi před odjezdem zastavíš.“
Odpověď přišla za několik minut.
„To udělám moc ráda.“
Odložila jsem telefon a podívala se z okna.
Na zahradě Petr učil Matyáše jezdit na kole a Eliška se smála tak hlasitě, že ji bylo slyšet i přes zavřené dveře.
Vzpomněla jsem si na den, kdy tchyně položila na náš stůl sešit s téměř půlmilionovým účtem.
Tehdy jsem měla pocit, že nám chce spočítat cenu desetiletého manželství.
Nakonec jsme ale zjistili něco úplně jiného.
Že člověk může celý život pečlivě počítat každou korunu, a přesto ztratit přehled o tom nejdůležitějším.
O důvěře.
O odpuštění.
O lidech, kteří zůstávají nablízku, i když jim zrovna nemáme co nabídnout.
A především o tom, že láska nikdy nemá být dluhem, který jednou někdo přijde vyúčtovat.