„Tomuhle já tleskat nebudu. Kdybychom mu tři roky nepomáhali, dneska by tady vůbec nestál!“
Moje tchyně to pronesla tak hlasitě, že se k nám otočili lidé od vedlejšího stolu. Na pódiu právě stál můj osmnáctiletý syn Matěj, v tmavomodrém obleku, který jsme společně vybírali v obchodním centru v Olomouci. V ruce držel mikrofon a rozpačitě se usmíval.
Byl to jeho maturitní ples.
Večer, na který se těšil celé měsíce.
A jeho vlastní babička se rozhodla připomenout všem kolem, komu podle ní vděčí za svůj úspěch.
Jmenuji se Hana Dvořáková, je mi šestačtyřicet let a žijeme v Prostějově. Pracuji jako administrativní pracovnice v menší stavební firmě. Můj manžel Pavel je technik a většinu pracovních dnů tráví na cestách po Moravě.
Matěj je naše jediné dítě.
Nikdy nebyl tím typem žáka, který přijde domů, hodí aktovku do kouta a druhý den přinese samé jedničky. Na základní škole měl problémy s matematikou, dlouho mu trvalo, než začal věřit vlastnímu úsudku, a před každou důležitou písemkou ho bolelo břicho.
Přesto měl jednu vlastnost, které jsem si na něm vážila víc než známek.
Nevzdával se.
Na střední průmyslové škole si oblíbil programování a automatizaci. Dokázal celé hodiny sedět u počítače, navrhovat jednoduché obvody a opravovat stará elektronická zařízení, která jiní lidé dávno vyhodili.
Jenže matematika a odborná angličtina mu pořád dělaly potíže.
A právě tam začal příběh, který se na jeho maturitním plese nečekaně vrátil.
Moje tchyně Věra byla celý život velmi rázná žena.
Dříve pracovala jako účetní ve velkém výrobním podniku. Byla zvyklá mít přehled o každé koruně, o každém rodinném rozhodnutí a také o každém úspěchu, na kterém se byť jen vzdáleně podílela.
S Pavlem měla dva syny. Staršího Radka a mého manžela.
Radek vystudoval vysokou školu v Brně a dnes pracuje v zahraniční společnosti. Tchyně o něm dokázala vyprávět celé hodiny.
O Matějovi často říkala:
„On je šikovný rukama, ale na velké studování to asi nebude.“
Když se dostal na průmyslovku, překvapilo ji to.
Když ve druhém ročníku vyhrál školní soutěž v programování, řekla, že měl určitě dobrého učitele.
A když letos dostal nabídku zúčastnit se přípravného programu na vysoké škole, poznamenala:
„No, hlavně aby se pak neukázalo, že na to nestačí.“
Snažila jsem se její poznámky přehlížet.
Matěj však nebyl hluchý.
Jednou večer mi řekl:
„Mami, proč babička vždycky mluví tak, jako bych všechno zvládl jen náhodou?“
Nevěděla jsem, co odpovědět.
Řekla jsem mu pouze:
„Ty víš, kolik práce za tím je. A to je důležitější než její názor.“
Tehdy jsem netušila, že za částí té práce se skrývá něco, o čem jsem neměla nejmenší tušení.
Před třemi lety jsme se totiž dostali do složité finanční situace.
Pavel měl několik měsíců omezené pracovní zakázky a moje firma dočasně snižovala odměny. Současně jsme museli vyměnit kotel a opravit střechu na našem řadovém domku.
Po zaplacení hypotéky a běžných výdajů nám mnoho nezůstávalo.
Matěj tehdy potřeboval pravidelné doučování matematiky.
Jeho třídní učitelka nám doporučila vzdělávací centrum, které spolupracovalo se školou.
Když jsem zjistila cenu, věděla jsem, že si takovou pomoc nemůžeme dlouhodobě dovolit.
Přesto jsem zašla za koordinátorkou programu, paní Šárkou Malou.
Byla to drobná žena s krátkými hnědými vlasy a klidným hlasem.
Poslechla si mě a řekla:
„Máme možnost podpory pro studenty, kteří prokazují zájem a potřebují individuální přípravu. Nemohu vám nic slíbit, ale můžeme podat žádost.“
Za čtrnáct dní přišla zpráva, že Matěj získal podporu na doučování.
Byla jsem nesmírně vděčná.
Předpokládala jsem, že jde o školní stipendijní program nebo prostředky od místního nadačního fondu.
Nikdo mi neřekl nic jiného.
Matěj začal dvakrát týdně docházet na matematiku a jednou týdně procvičoval anglickou odbornou terminologii.
Jeho známky se postupně zlepšovaly.
Ale mnohem důležitější bylo, že začal mluvit o své budoucnosti jinak.
Ne „možná to zkusím“.
Ale „chtěl bych to dokázat“.
Tchyně mezitím několikrát přispěla na jeho školní potřeby. Jednou mu koupila kalkulačku, jindy zaplatila část školního výletu a k narozeninám mu dala peníze na notebook.
Byli jsme jí za to vděční.
Nikdy jsem její pomoc nezlehčovala.
Jenže ona o ní mluvila při každé příležitosti.
Když jsme se sešli na nedělním obědě, připomněla notebook.
Když Matěj přinesl dobré vysvědčení, připomněla kalkulačku.
A když se začalo mluvit o maturitě, prohlásila:
„Hlavně nezapomeňte, kdo vám celé ty roky pomáhal.“
Pavel ji několikrát požádal, aby s tím přestala.
Odpovídala pokaždé stejně:
„Já jen říkám pravdu.“
Maturitní ples se konal v kulturním domě v Prostějově.
Sál byl vyzdobený bílými světýlky, zelenými větvičkami a fotografiemi studentů z prvního ročníku. U stolů seděli rodiče, prarodiče i sourozenci a na parketu se mísily dlouhé šaty s tmavými obleky.
Při slavnostním nástupu jsem měla slzy v očích.
Matěj vypadal najednou dospěle.
Když se na mě z pódia usmál, vybavila se mi všechna rána, kdy jsme společně běželi na autobus, všechny jeho neúspěšné písemky i večery, kdy chtěl se školou skončit.
Potom přišlo krátké vystoupení ředitele školy.
Pan ředitel Konečný poděkoval rodičům, učitelům a všem, kdo studenty během čtyř let podporovali.
Zvláštní poděkování věnoval několika žákům, kteří se výrazně zlepšili nebo reprezentovali školu v odborných soutěžích.
Mezi nimi byl i Matěj.
Když zaznělo jeho jméno, začala jsem tleskat.
Pavel vstal.
Ale tchyně zůstala sedět.
Ruce měla složené na klíně.
A pak pronesla onu větu.
„Bez naší pomoci by v životě nic nedokázal!“
Zrudla jsem.
— Maminko, prosím vás, dneska ne — zašeptal Pavel.
— Co jsem zase řekla špatně? — odsekla. — Myslíte si, že ten notebook spadl z nebe?
V tu chvíli ředitel znovu zvedl mikrofon.
„Ještě bych rád připomněl jednu věc. Matěj patří mezi studenty, kteří využili dlouhodobou podporu našeho partnerského vzdělávacího programu. Za jeho příběhem stojí také člověk, který si tři roky přál zůstat v anonymitě.“
Přestala jsem vnímat okolní hluk.
Ředitel pokračoval:
„Dnes jsme se souhlasem našeho absolventa dostali příležitost tomuto člověku veřejně poděkovat. Rád bych proto pozval mezi nás paní, která jeho přípravu osobně finančně podporovala.“
Tchyně najednou přestala mluvit.
Podívala se směrem ke dveřím sálu.
A její výraz se změnil tak prudce, že jsem se lekla.
— To přece není možné — zašeptala.
Zvedla jsem hlavu.
Mezi stoly kráčela starší žena v jednoduchých tmavě zelených šatech.
Měla stříbrné vlasy sepnuté nízko na krku a v rukou držela malou kabelku.
Vůbec jsem ji neznala.
Ale moje tchyně ano.
Protože když žena prošla kolem našeho stolu, Věře vypadla z ruky sklenička s vodou.
A potom vyslovila jméno, které jsem od ní za dvacet let manželství nikdy neslyšela.
„Jarmilo?“
📜 Kdo byla neznámá žena a proč se jí babička tolik vyděsila? Nečekané pokračování najdete v prvním komentáři 👇
Jarmila se u našeho stolu na okamžik zastavila.
Podívala se přímo na tchyni.
„Dobrý večer, Věro.“
Nic víc.
Žádný úsměv, žádné objetí.
Jen dvě ženy, které se očividně znaly velmi dlouho a už dávno spolu přestaly mluvit.
Ředitel ji mezitím pozval na pódium.
Jarmila pomalu vystoupila po schůdcích a převzala mikrofon.
„Děkuji za pozvání,“ začala. „Původně jsem sem nechtěla chodit. Myslela jsem, že nejdůležitější je samotná pomoc, ne jméno člověka, který ji poskytuje.“
Její hlas byl klidný.
„Ale Matěj mi nedávno napsal dopis. A ten mě přesvědčil, že bych dnes měla být tady.“
Podívala jsem se na syna.
Stál vedle ní, trochu nervózní, ale usmíval se.
Vůbec jsem nechápala, co se děje.
„Před třemi lety,“ pokračovala Jarmila, „jsem se rozhodla podporovat několik studentů, kteří měli chuť studovat, ale jejich rodiny si nemohly dovolit pravidelnou individuální přípravu. Vzdělávací centrum mi doporučilo Matěje. Postupně jsem dostávala anonymizované zprávy o jeho pokroku.“
Zvedla oči k mému synovi.
„Nikdy jsem mu nevyřešila jediný příklad. Nikdy jsem za něj nenapsala žádný test. Pouze jsem zaplatila čas učitelů, kteří mu pomáhali.“
Lidé začali tleskat.
Já jsem však sledovala tchyni.
Seděla nehybně.
Na tvářích měla slzy.
Teprve když Jarmila skončila, začala jsem pomalu chápat, že mezi těmi dvěma ženami musí být něco mnohem staršího než Matějovo doučování.
Po slavnostním programu jsem vyšla na chodbu.
Matěj přišel za mnou.
„Mami, nezlobíš se?“
„Za co bych se měla zlobit?“
„Že jsem ti neřekl, kdo mi pomáhal.“
Chvíli jsem na něj jen hleděla.
„Ty jsi to věděl?“
Přikývl.
„Ne od začátku. Dozvěděl jsem se to teprve před Vánoci.“
„A proč jsi mi nic neřekl?“
„Protože jsem slíbil, že počkám, než s tím bude paní Jarmila souhlasit. Chtěla zůstat anonymní.“
„Jak ses s ní vůbec seznámil?“
Matěj vytáhl telefon.
Ukázal mi fotografii z malé školní výstavy technických projektů.
Stál na ní vedle stejné ženy, která před chvílí vystupovala na pódiu.
„Přišla se podívat na naše projekty. Měl jsem tam ten model automatického zavlažování. Ptala se mě, jak funguje, a potom jsme si povídali.“
„A řekla ti, že ti platí doučování?“
„Až později. Když jsem jí psal poděkování za zájem o náš projekt, odpověděla mi, že mě už nějakou dobu sleduje prostřednictvím zpráv ze vzdělávacího programu.“
Matěj se odmlčel.
„Mami, ona mi nikdy neříkala, co musím dokázat. Jen se ptala, co mě baví. A jestli mám pořád chuť pokračovat.“
Pohladila jsem ho po tváři.
„To je krásné, Matěji.“
„Ale víš, co je zvláštní?“
„Co?“
„Když jsem jí řekl své celé jméno, dlouho mlčela. Potom se mě zeptala, jestli moje babička není Věra Dvořáková.“
Cítila jsem, jak se mi sevřelo hrdlo.
„A ty jsi řekl, že ano?“
„Ano. Myslel jsem, že se znají z práce.“
V tu chvíli se na konci chodby objevila Jarmila.
Kráčela pomalu a rozhlížela se, jako by někoho hledala.
Přistoupila jsem k ní.
„Paní Jarmilo, já jsem Matějova maminka.“
Podala mi ruku.
„Těší mě, paní Dvořáková.“
„Nevím, jak vám poděkovat.“
Usmála se.
„Poděkovala jste už tím, že jste synovi dovolila hledat vlastní cestu.“
Chtěla jsem se jí zeptat na tchyni.
Jenže dřív, než jsem otevřela ústa, ozval se za námi známý hlas.
„Jarmilo, můžeme si promluvit?“
Věra stála několik kroků od nás.
Poprvé za celou dobu, co jsem ji znala, působila nejistě.
Jarmila přikývla.
„Samozřejmě.“
Odšly ke stolku u okna.
Nechtěla jsem poslouchat cizí rozhovor.
Ale když jsem se chystala vrátit do sálu, tchyně mě zastavila.
„Hano, zůstaň. Myslím, že bys měla vědět, o co jde.“
Posadila jsem se.
Pavel přišel chvíli po mně.
Podíval se na Jarmilu a zamračil se.
„Promiňte, my se známe?“
Jarmila zavrtěla hlavou.
„Osobně ne. Ale vaši maminku znám už více než čtyřicet let.“
Tchyně se zadívala do země.
„Byly jsme spolužačky,“ řekla.
Jarmila se slabě usmála.
„A kdysi také nejlepší kamarádky.“
Pak začala vyprávět.
Obě vyrůstaly v malém městě nedaleko Přerova.
Věra pocházela z rodiny, kde se vzdělání považovalo za největší jistotu. Její rodiče šetřili, aby mohla vystudovat ekonomickou školu a později pokračovat ve studiu.
Jarmila byla dcera švadleny a údržbáře.
Byla výborná v matematice a měla sen stát se učitelkou.
Ve čtvrtém ročníku střední školy jí však zemřel otec.
Rodina přišla o hlavní příjem.
Jarmila tehdy zvažovala, že místo dalšího studia nastoupí rovnou do práce.
Věra jí nabídla pomoc.
Ne finanční, ale praktickou.
Půjčovala jí učebnice, společně se připravovaly na zkoušky a její rodiče Jarmilu občas zvali na oběd.
„Myslela jsem, že jsme si jako sestry,“ řekla Jarmila.
Tchyně zavřela oči.
„Byly jsme.“
„Jenže potom přišla ta nabídka.“
Ukázalo se, že ve škole bylo vypsáno jediné místo ve stipendijním programu, který umožňoval pokračovat v odborném vzdělávání s finanční podporou.
Přihlásily se obě.
Věra měla velmi dobré výsledky.
Jarmila ještě lepší.
Stipendium nakonec získala Jarmila.
A právě tehdy se jejich přátelství rozpadlo.
„Věra si myslela, že jsem jí něco vzala,“ vysvětlila Jarmila. „Že jsem využila její pomoc, abych ji potom předběhla.“
Pavel se podíval na matku.
„Mami, to jsi mi nikdy neřekla.“
Tchyně si pomalu otřela oči.
„Protože jsem se za to styděla.“
Podle Jarmily se spolu po vyhlášení výsledků pohádaly.
Věra jí tehdy řekla, že bez jejího doučování by se ke stipendiu nikdy nedostala.
„Řekla jsi mi, že všechno, co jsem dokázala, je vlastně tvoje zásluha,“ připomněla Jarmila.
V místnosti bylo naprosté ticho.
Protože to byla téměř stejná věta, jakou Věra před chvílí pronesla o Matějovi.
Tchyně si zakryla obličej rukama.
„Pamatuji si to.“
Jarmila pokračovala.
„To stipendium mi opravdu změnilo život. Vystudovala jsem pedagogickou fakultu a začala učit matematiku. Později jsem vedla kurzy pro děti, které potřebovaly individuální pomoc.“
Po třiceti letech práce odešla do důchodu.
Její manžel, který podnikal v oblasti měřicí techniky, zemřel před sedmi lety.
Neměli vlastní děti.
Zanechal jí však dostatečné úspory a podíl ve firmě, aby nemusela řešit existenční starosti.
A právě tehdy se rozhodla část peněz pravidelně věnovat na vzdělávání studentů.
„Ne proto, abych si někoho zavázala,“ řekla. „Ale protože jsem kdysi sama potřebovala, aby mi někdo otevřel dveře.“
Dívala jsem se na ni a začínala jsem chápat, proč nikdy nechtěla veřejné poděkování.
Jenže pořád mi jedna věc neseděla.
„Promiňte,“ zeptala jsem se, „když jste zjistila, že Matěj je Věřin vnuk, proč jste pokračovala v jeho podpoře?“
Jarmila na mě překvapeně pohlédla.
„To jsem zjistila až letos. Když jsem podporu schvalovala, znala jsem jen základní údaje o studentovi a jeho potřebách. S Věrou jsme nebyly v kontaktu přes čtyřicet let.“
„A když jste to zjistila?“
„Napadlo mě, že život má někdy zvláštní smysl pro načasování.“
Usmála se.
„Ale Matěj přece za naši dávnou hádku nemůže.“
Tchyně se najednou rozplakala.
Nebylo to hlasité ani teatrální.
Jen jí tiše stékaly slzy po tvářích.
„Jarmilo, já jsem ti tehdy strašně ublížila.“
„Ano, Věro.“
„Celé roky jsem si říkala, že jsi byla nevděčná.“
Jarmila mlčela.
„Ale pravda je, že jsem ti záviděla. Ne stipendium. To, že ses nebála jít vlastní cestou. Já jsem měla všechno připravené, rodiče mi pomáhali, všichni ode mě čekali úspěch. A ty jsi přesto dokázala víc, než jsem si uměla představit.“
Pavel svou matku nikdy takhle mluvit neslyšel.
Já také ne.
„A víš, co je nejhorší?“ pokračovala Věra. „Že jsem stejnou věc dělala vlastnímu vnukovi. Pořád jsem mu připomínala, co jsme mu koupili. Jako by jeho snaha nebyla důležitá.“
Jarmila položila ruku na stůl.
„Pomoc má člověku ulehčit cestu, Věro. Nemá mu celý život viset na krku.“
Ta věta zůstala chvíli mezi námi.
Tchyně se rozhlédla po chodbě.
„Kde je Matěj?“
„Uvnitř s kamarády,“ odpověděla jsem.
„Můžu za ním?“
Nevěděla jsem, co má v úmyslu.
Ale přikývla jsem.
Vrátili jsme se do sálu.
Matěj právě stál s několika spolužáky u stolu s občerstvením.
Když spatřil babičku, automaticky se usmál.
„Babi, už je ti líp?“
Věra k němu přistoupila.
„Matěji, chtěla bych ti něco říct.“
Trochu znervózněl.
„Co se děje?“
„Dneska jsem se zachovala ošklivě.“
Podíval se na mě.
Nezasahovala jsem.
„Když tě ředitel chválil, měla jsem být pyšná. Místo toho jsem začala počítat, co všechno jsme ti dali.“
Matěj sklopil oči.
„To děláš často, babi.“
Věra přikývla.
„Já vím.“
Pak řekla něco, co mě překvapilo ještě víc než Jarmilin příchod.
„Chtěla bych se ti omluvit. Ne za tu kalkulačku nebo notebook. To jsem ti koupila ráda. Ale za to, že jsem se tvářila, jako bys mi za ně dlužil svoje úspěchy.“
Matěj dlouho mlčel.
Nakonec řekl:
„Víš, babi, mně by úplně stačilo, kdybys mi někdy řekla, že jsi na mě pyšná.“
Věra si ho přitáhla k sobě.
„Jsem na tebe pyšná, Matěji.“
Objal ji.
A já jsem konečně měla pocit, že se z toho zvláštního večera může stát krásná vzpomínka.
Jenže tím příběh ještě neskončil.
O dva týdny později mi tchyně zavolala.
„Hano, potřebovala bych s něčím poradit.“
Zarazila jsem se.
Věra obvykle nepotřebovala rady.
Spíš je rozdávala.
„O co jde?“
„Mluvila jsem s Jarmilou. Chtěly bychom něco udělat pro děti, které nemají doma dobré podmínky na učení.“
„To je hezké.“
„Jenže ona nechce, abych jí poslala peníze jen tak. Říká, že bych se měla taky zapojit.“
Usmála jsem se.
„A co bys chtěla dělat?“
Tchyně zaváhala.
„Myslíš, že bych ještě dokázala někoho naučit základy účetnictví? Nebo mu pomoci s finanční gramotností?“
„Samozřejmě.“
„Ale já jsem už tolik let v důchodu.“
„To přece neznamená, že jsi všechno zapomněla.“
Chvíli bylo ticho.
„Hano?“
„Ano?“
„Myslíš, že jsem opravdu tak hrozná babička?“
Ta otázka mě zasáhla.
Mohla jsem jí připomenout všechny nepříjemné poznámky, všechny chvíle, kdy Matěje shazovala, všechny nedělní obědy, které končily napjatým mlčením.
Ale věděla jsem, že tentokrát se neptá proto, aby se obhájila.
Ptala se, protože sama začala pochybovat.
„Myslím, že jsi babička, která svého vnuka miluje,“ odpověděla jsem. „Jen ses někdy víc soustředila na to, co mu dáváš, než na to, co od tebe potřebuje slyšet.“
Dlouho mlčela.
Pak řekla:
„Děkuju, Hano.“
Na jaře začala Věra jednou týdně docházet do komunitního centra, kde dobrovolníci pomáhali středoškolákům s přípravou do školy.
Jarmila jí pomohla připravit jednoduché materiály o osobních financích.
První den byla tchyně nervóznější než Matěj před písemkou.
A když se jí jeden student zeptal na něco, co nevěděla, poprvé v životě jsem ji slyšela říct:
„To nevím jistě. Podíváme se na to společně.“
Matěj úspěšně odmaturoval začátkem června.
Když nám oznámil výsledky, seděli jsme všichni u nás na zahradě.
Pavel právě obracel maso na grilu, já krájela rajčata a Věra s Jarmilou seděly u malého stolku pod pergolou.
Ano, obě.
Po čtyřiceti letech spolu znovu chodily na kávu.
Ne každý týden a ne bez občasných neshod.
Ale dokázaly se smát společným vzpomínkám.
Matěj přišel ze školy s vysvědčením v ruce.
„Mám to!“
Všichni jsme vstali.
Věra byla první, kdo začal tleskat.
A tleskala tak dlouho, až se Matěj rozesmál.
„Babi, už stačí!“
„Nestačí,“ řekla a utřela si oči. „Minule jsem ti zatleskat zapomněla.“
Ten den mu dala malou obálku.
Matěj ji opatrně otevřel.
Uvnitř nebyly peníze.
Byl tam krátký ručně psaný dopis.
Později mi ho syn dovolil přečíst.
Stálo v něm:
„Milý Matěji, dlouho jsem si myslela, že když někomu pomohu, mám právo očekávat, že se mi za to jednou odvděčí. Teď už vím, že skutečná pomoc se nepozná podle toho, kolikrát ji připomeneme, ale podle toho, kolik svobody druhému necháme. Jsem na tebe pyšná ne proto, že jsi náš vnuk, ale proto, jaký člověk z tebe roste. Babička Věra.“
Matěj si ten dopis schoval do krabičky s maturitními památkami.
V srpnu dostal potvrzení o přijetí na vysokou školu v Brně.
Jarmila mu k tomu poslala pohlednici s jedinou větou:
„Nezapomeň, že nemusíš být nejlepší ze všech. Stačí, když nepřestaneš být zvědavý.“
A Věra?
Ta mu koupila obyčejný hrnek do studentského pokoje.
Bez připomínek, kolik stál.
Bez dlouhých řečí o obětech.
Jen mu ho podala a řekla:
„Ať ti v něm kafe chutná.“
Když se dnes dívám na fotografie z maturitního plesu, nejvíc mě nedojímá ta, na které Matěj stojí na pódiu s mikrofonem.
Ani ta, kde jsme všichni slavnostně oblečení před kulturním domem.
Nejraději mám jednu trochu rozmazanou fotografii, kterou pořídil Pavel na konci večera.
Sedí na ní dvě starší ženy vedle sebe.
Jedna má oči zarudlé od pláče, druhá se usmívá.
A mezi nimi stojí můj syn, který vůbec netuší, že právě pomohl napravit přátelství staré více než čtyřicet let.
Tehdy jsem pochopila něco, co bych chtěla předat každému rodiči a prarodiči.
Dětem můžeme koupit učebnice, zaplatit kurzy, pomoci s bydlením nebo jim dát peníze na první počítač.
Ale jejich úspěchy si tím nekupujeme.
Patří jim.
Stejně jako jejich chyby, jejich sny a jejich vlastní cesta.
A někdy ten největší dar, který jim můžeme dát, nestojí vůbec nic.
Je to obyčejná věta, kterou bychom neměli šetřit na slavnostní příležitosti:
„Vidím, jak moc ses snažil. A jsem na tebe pyšná.“
Moje tchyně k té větě potřebovala více než sedmdesát let života, jednu dávno ztracenou kamarádku a maturitní ples svého vnuka.
Ale nakonec ji dokázala vyslovit.
A možná právě proto pro Matěje znamenala víc než všechny drahé dárky dohromady.